Portál pro zodpovědné majitele psů

„Pes pokousal dítě“ či „Bojové plemeno napadlo člověka“, to jsou titulky, které se v médiích chytnou vždy velice rychle, zvlášť pokud se jedná o psa typu bull. Mají se ale lidé psů se silnou čelistí a svalnatou postavou opravdu obávat? A co na to říkají sami chovatelé bull plemen? Podívali jsme se těmto rasám tak trošku na zoubek.

Psích plemen existuje přes 400. Avšak jen velmi těžko bychom mezi nimi hledali podobnou skupinku, která v lidech vyvolává natolik rozporuplné názory, jako jsou právě „bullové“. O která plemena jde nejčastěji? Anglický bulteriér, americký stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér, americký pitbulteriér, nebo v Americe velmi oblíbený americký buldok.

Něco málo ze společné historie

Prapředchůdci těchto psů byli pro svou odvahu a houževnatost využíváni k zápasům s ostatními zvířaty, později i se psy. Zpočátku bylo právě pro zápasy žádoucí, aby čtyřnozí bojovníci byli velcí a silní. Postupně se však začínala uplatňovat větší obratnost a pohyb. Bylo tak přistoupeno ke křížení staroanglických buldoků s teriéry. Teprve tito kříženci položili základ pro vznik dnešních bulteriérů. Ale zápasy pro pány nebyly jedinou činností, při které otcové dnešních bull plemen nacházeli uplatnění. Jejich majitelé je často využívali i jako dáviče jezevců a krys.

Anglický bulteriér

„Dnešní bulíci mají jemnější povahu než dřív,“ tvrdí jejich chovatelka

Na první pohled nás zaujme poněkud vejčitá hlava a malé šikmé oči. Podle poradkyně chovu Jitky Zezulové byl původně vyšlechtěn jako takzvaný krysař, který měl za úkol lov krys. A k čemu ten netradiční tvar hlavy? Ten vznikl s největší pravděpodobností jak z výstavních úspěchů, tak jako vedlejší efekt velkého plánu s malýma očima kvůli jejich ochraně před poraněním a silnému stisku. Dodnes patří mezi psy s jedním z vůbec nejsilnějších stisků. Možná i právě pro tento fakt je v současnosti mnohdy používán pro lov černé zvěře. S láskou o plemeni vypráví Zuzana Kopačková, majitelka chovatelské stanice Plzeňský Bull: „Bulíček má velké dobré srdce, ale plné ohně. Pokud už se dostane do afektu, jde do toho po hlavě a rozhoduje se sám, takže majitel musí být vždy o krok napřed. Při laskavém zacházení je to obvykle ten pravý bulík - hravý, veselý, všudypřítomný, spavý, žravý, nenechavý, přizpůsobivý. Jako začátečník bych asi byla jen opatrná na to, od koho si štěňátko beru. Musím říct, že svoje bulíčky nějak zvlášť nevychovávám. Umí povely, které jsou důležité pro harmonické soužití, ale většinu života si s nimi hraji, chodíme do lesa, a tak máme jen tak radost ze života a tím pádem nemáme problémy s povahami“. Zuzana Kopačková rovněž vypozorovala rozdíl mezi povahami bulíků před třiceti lety a dnes: „Před třiceti lety byli přece jen tehdejší bulíci více ochotní se porvat a když už se porvali, šlo o život. Muselo se čekat, až se při rvačce unaví a pustí se sami. Dneska, když se mi náhodou poperou holky, tak rvačku ukončím jedním povelem a dračice mají jen škrábance. Připadá mi, že dnešní bulíci mají jemnější povahu, za což jsem ráda, přece jen je to společenské plemeno“. Závěrem Kopačková přidává svůj postřeh o výchově malých bulíků, že štěňata odebraná v sedmi týdnech se v dospělosti tolik neperou a bývají lépe socializovaná, zatímco štěňata odebraná později jsou problémovější. Tato štěňata jjdou pak do života s chutí ke rvačkám a hůře se vychovávají.

Stafordšírský bulteriér

Přestože byl původně šlechtěn jako ostatní k zápasům v arénách, má stejného předka s dnešním foxteriérem. Byl uznán jako lovecké plemeno, které se dodnes využívá pro lov černé zvěře. Předseda klubu Staffordshire bull terrier club CZ Roman Záliš zmiňuje v této souvislosti Kláru Bubeníkovou nebo Rudolfa Slabu, kteří jsou na poli lovecké kynologie se svými stafordšírskými bulteriéry velmi úspěšní. Za předpokladu, že je budoucí majitel schopen vypořádat se s jeho typickým temperamentem, dokáže skvěle fungovat jako rodinný společník a parťák na jakýkoliv sport či aktivitu. Sám Roman Záliš k tomu říká: „Osobně si myslím, že stafordšírský bulteriér je schopen pod správným vedením kooperovat prakticky s jakýmkoliv domácím zvířetem. Obzvláště kladný vztah má ale k lidem. Jediné napadení, které od něho dnes můžete očekávat, je, že se vás bude snažit ulízat k smrti. V Británii se mu dokonce přezdívá nanny dog, což v překladu znamená psí chůva. Vše ale závisí na socializaci a o tom, kdo si toto plemeno pořídí a jak ho vychová.“

Americký stafordšírský teriér a americký pitbulteriér

V podstatě se jedná o dvě linie jednoho společného předka, kdy se chovatelé rozdělili na dva tábory. Jedni se zaměřili na exteriér, druzí na pracovní vlastnosti. Zpočátku tato plemena vznikla stejně jako ostatní bulteriéři k zápasení a na lov škodné. Potom ale došlo na lámání chleba. Stafordšírský teriér vznikl od skupiny chovatelů, jež kladla větší důraz na exteriér psa. I tak by ale měl být podle Jany Ošoncové, poradkyně chovu amerického stafordšírského teriéra v klubu KCHMPP, pes vyrovnaný, přátelský, s živým zájmem o okolí. „Agresivní jedinci jsou vyřazováni z chovu, ale téměř se nevyskytují,“ dodává. Druhá skupina chovatelů se při šlechtění zaměřila na pracovní nasazení a temperament, typické vlastnosti amerického pitbulteriéra. Pokud však páníčkové obou těchto plemen vědí, co dělají, jsou důslední a spravedliví, mají doma oddaného a milujícího člena rodiny. Problémy mohou nastat při styku s jinými psy, vůči nimž se obě plemena mohou chovat dominantně. Na tom ale podle Pavla Jakeše, majitele amerického pitbulteriéra Albiho, není nic až tak zarážejícího: „Konflikty nastávají u drtivé většiny větších psů, netýká se to jen těchto plemen“. Pavel Jakeš nadšeně vypráví i o možných společných aktivitách, jakými jsou takzvané bull sporty: „Jelikož je Albi můj první pes, veškeré shánění informací a zkušeností mě teprve čekalo. Po absolvování cvičáku a zvládnutí základní poslušnosti jsem se dozvěděl o bull sportech. Abych si udělal konkrétní představu, jel jsem se na jednu takovou soutěž podívat a zaujalo mě to natolik, že jsem nás cvičně přihlásil a hned jsme slavili úspěch. Oba nás to vzalo, takže už jsme u soutěžení zůstali v podstatě až do Albiho odchodu do důchodu“.

Americký buldok

Do České republiky byl přivezen v roce 1994, kdy jednou z prvních chovatelek, ne-li vůbec první, byla Kateřina Hudcová. Předchůdce amerického buldoka žijící v Anglii figuroval při zápasech s býky. Do Ameriky se dostal spolu s anglickými přistěhovalci, kterým se výborně osvědčil jako pomocník na farmách při hlídání stád a obydlí svých majitelů. A přestože po druhé světové válce téměř vymizel, dnes se hlavně v Americe těší velké popularitě a to takové, že se dokonce dostal i do znaku tamního námořnictva a je považován za národní plemeno. Je chován především pro svůj vzhled a pro své výborné vlastnosti využívané hlavně při práci s dobytkem jako hlídač a lovec. Sama Kateřina Hudcová o tomto plemeni říká: „Americký buldok je výborný rodinný pes. Pro jeho temperament, který má v krvi, je vhodné s ním dělat nějaký sport. Jeden z mých psů absolvoval služební výcvik, známá s ním dokonce složila canisterapeutické zkoušky. Vhodné jsou i bull sporty, jen mi na ty těžší jedince nesedí chytání peška ve výšce.“ Americký buldok je známý svou oddaností ke své rodině a obzvláště kladný vztah má k dětem, což potvrzuje i Kateřina Hudcová.

"V USA se americký buldok těší takové oblibě, že se dostal do znaku námořnictva"

Zákony, bič na psy?

Výpovědi chovatelů dávají naznačit, že hlavní roli zde hrají nikoliv psi, nýbrž lidé. Ale! Ano, tito psi mají obrovskou sílu a ano, mohou nepěkně ublížit, napadnout, pokousat a v krajních případech i zabít. To se však netýká pouze psů typu bull, v případě jakéhokoliv neštěstí se v hledáčku veřejnosti a posléze i zákonodárců ocitají i ostatní plemena, jako například brazilská fila, argentinská doga, rotvajler, ba dokonce třeba i československý vlčák a další. V některých zemích podléhá chov vybraných plemen zákazům a omezením. V České republice rozvířil tyto vody poslanec David Rath v roce 2013, kdy navrhl zákon o regulaci chovu takzvaných bojových psů. Zákon sice nakonec nebyl přijat, ovšem kdykoli se objeví v médiích zpráva o napadení psem (samozřejmě bojovým – pokousání od velkého bílého pudla nikoho nezaujme), visí nad těmito plemeny otazník i v České republice a za vzor se dává sousední Německo, kde je až na Dolní Sasko chov těchto plemen přinejmenším omezen, většinou ale úplně zakázán. Otázkou zůstává, zda je právě tento postup ten správný. Ještě o něco horší je situace pitbulteriérů, kteří nejsou uznaní FCI (Fédération Cynologique Internationale), tedy Mezinárodní kynologickou federací, což z pitbulteriéra dělá de facto křížence, a tedy chybí jakákoliv kontrola či identifikace psů. K tomu se vyjadřuje Pavel Jakeš: „U chovu pitbulů velmi dobře funguje Americká asociace chovatelů psů (ADBA - American Dog Breeders Association pozn.red.), která pitbulteriéra jako plemeno uznává a tudíž i registruje tyto psy s průkazem původu. Znamená to, že u konkrétního jedince tak známe přesně jeho původ.“

Lidský faktor

V každém případě, ať už se to majitelům a příznivcům zmíněných plemen líbí nebo ne, laická veřejnost se těchto psů obává a jen tak asi nepřestane. Ale v žádném popisu jejich historie a povah nestojí, že by byli šlechtěni pro útok na člověka. Ano, bojovali. Kdysi bojovali. Bojovali však se zvířaty. A přívlastek „bojový“? Pavel Jakeš si tento význam vykládá tak nějak po svém: „Bojový pes je to proto, že se bojí, aby mu člověk nikam neodešel (smích).“ Člověk byl paradoxně jediný tvor, kterému bulíci důvěřovali a důvěřují a jedině člověk nad nimi má moc. A proto, že se jedná o živé tvory, neměli by o nich rozhodovat spíše než laická veřejnost v čele s politiky zkušení kynologové a znalci v oboru? Nejsmutnější na tom je, že v podstatě všechny argumenty, které proti těmto psů veřejnost má, jí dávají do ruky sami chovatelé. Bohužel, existují majitelé, kteří jsou nezodpovědní, sobečtí a mnohdy i vůči svému okolí arogantní, což celou situaci těchto pozoruhodných psů ještě více komplikuje.

Převzato z časopisu Psí kusy.